.jpg)
Miloslav Nevrlý, Zašlá chuť morušek
.png)
Až do března sedmačtyřicátého roku bylo pro mne všechno jednoduché: miloval jsem ptáky a nenáviděl Němce. Byly necelé dva roky po velké válce a ptáci znamenali svobodu, divokou krásu a přírodu a bylo dobré je chránit a milovat. Němci, to byla smrt, krvavá válka, žaláře a bylo nutno je hubit a vyvézt ze země.
Pomalu jsem sunul lyže vlhkým krkonošským sněhem a březnové slunce již hebce hřálo: za takových dnů jsem chodíval jako čtrnáctiletý chlapec nejraději sám. Sníh se jarně bořil, louky tehdy ještě byly bez lyžařských stop, na okraji lesa jsem se zastavil. Nade mnou začínal hustý les, který stoupal bez přerušení celé kilometry až k hřebenům, hluboko pode mnou se ztrácelo v prvních odpoledních stínech údolí Jizerky pod horním Beneckem. Úplné ticho, liduprázdno, horský mír; vdechoval jsem jaro a slunce. Až za chvíli se z okraje lesa ozvali králíčci. Nejmenší ptáci, nejtišší hlásky. Hejnko se neustále něžně svolávalo, jako skřítci prohledávali ptáci smrkové větvičky a pásli se na broučcích a pavoučích vajíčkách. Byli úplně krotcí. Slunce jim rozzářilo zlaté korunky na hlavách: králíčkové – malí králové horských lesů. Okouzleně jsem je pozoroval, byli ode mne na dosah ruky. Náhle se za hustým smrkem cosi mihlo, do tváře mne udeřil van velkých křídel, ozval se hukot a úder, králíčkové zmizeli; byl to jen zlomek vteřiny. Jen jeden králíček nezmizel, krahujec ho držel v pařátu a ihned – bezpochyby mě neviděl – ho začal trhat. Peří odletovalo, zlatá pírka se mísila s krví. Zkameněle jsem přihlížel, spíše rozlítostněn než rozezlen, věděl jsem už, že i krahujci jsou krásní a musejí zabíjet, aby mohli žít, a tak jsem jen tonul v bezmocné dětské lítosti. Ptačí krev se ke krásnému dni a k jeho slunečnímu míru tak nehodila, že jsem byl zmaten: mám milovat všechny ptáky, i krahujce?
Ale den dosud neskončil.
Na dohled se černala chalupa. Osamělá stála pod lesem, dřevěná a obyčejná, jiné ani tehdy v Krkonoších nebývaly. Smutně jsem se plouhal kolem ní mokrým sněhem domů. Bylo opět velké ticho, na jaře toho roku byla v horách většina domů prázdných a otevřených. Také dveře staleté chalupy nevesele a opuštěně skřípaly v podvečerním slunečním větříku. Z domu vanul smutek, tajemství a mír – podivná trojice! Sundal jsem lyže, opatrně vešel: krahujcův stín mě dosud provázel. Ale všude bylo ticho a vůně. Je tomu již čtyřicet let, ale vůni toho domu, vůni starých Krkonoš, si dosud pamatuji: dřevěný kouř a kozí bobky, plíseň, starý šindel a psí obojek, loňské seno, koňský pot, pařené brambory. Dům asi nebyl dlouho opuštěn. Bylo v něm čisto a uklizeno jako před pohřbem, před velkým a neodvolatelným odchodem. V síni stály obyčejné věci, které o pětadvacet let později začali městští chalupáři nesmyslně a nevkusně zavlékat do svých nedělních domovů, máselnice, džbery, cepy, loukotě kol, dřevěné lopaty. Ze síně jsem vstoupil do svátečně uklizené světnice. Na stole ubrus, na něm džbán, na kachlových kamnech krajáče, nad nimi na stěnách nádobí. Ve skříni a na policích desítky krásných a užitečných věcí, které o čtvrt století později měšťáci přepláceli ve starožitnických krámech. Zdobné talíře, mosazný mlýnek, malované hrnky, žlutý hmoždíř, porcelánové zásuvky se zlatem malovanými německými jmény koření. Všechno mírumilovně čekalo na svých místech, čas hrabivého loupežení dosud do hor nepřišel.
Západním oknem nahlíželo do tiché světnice slunce a na okenní tabulku marně křídly tloukl jarem probuzený motýl: jediný zvuk v opuštěném domě. Začala se mě – nevím proč – zmocňovat drtivá lítost. A pak jsem uviděl něco, na co nelze zapomenout. V úzkostlivě uklizené světlici byla jedna věc, která tam nepatřila, tak jako pírka zabitého králíčka nepatřila do jarního dne. Na podlaze ležel pohozený hadrový panák, bědná dětská hračka s roztaženýma bezmocnýma rukama, které se asi v posledním okamžiku vysmekly z rukou odcházejícího dítěte. A tehdy jsem pocítil – poprvé a možná naposledy v živote – strašlivou nenávist k válce, s pronikavou jasnozřivostí jsem viděl její nesmyslnost, zvrácenost, její vtělené zlo. Kdosi vědoucí osaměle shlížel z kříže mezi okny na můj smutek a na opuštěný dům: začal jsem neovladatelně dětsky vzlykat, neutišitelně plakat. Nad mrtvým králíčkem, opuštěným panákem, nešťastným motýlem, odvedeným dítětem, malovaným džbánem, nad tichou vůni toho domu i nad tím, že jsem nevěděl, mám-li nenávidět všechny Němce.
Zdroj: Miloslav Nevrlý. Zašlá chuť morušek. Praha. Malvern, 2021. str. 42–45.
.png)
.png)